RODINAVEZLINE.CZ - portál pro rodiny ve Zlíně a okolí

K úspěšnému životu patří úcta k sobě i druhým a znalost základních pravidel společenského chování

Odbor školství, mládeže a sportu Krajského úřadu Zlínského kraje minulý týden zveřejnil výsledky pravidelného průzkumu rizikového chování ve školství Zlínského kraje. Podle zjištěných dat za uplynulý školní rok mají nejvyšší podíl na rizikovém chování mají vulgarismy (37 procent), následované kouřením (26 procent). Oproti tomu na drogy, šikanu, kyberšikanu, o které se v poslední době tolik mluví, připadají „pouhá" dvě procenta.

Nejčastěji se školy potýkají s vulgárním vyjadřováním a chováním žáků, kde autoři průzkumu zaznamenávají trvalý nárůst od sledovaného roku 2007. Zajímaly mě příčiny a možnosti řešení situace, která se zdá býti dlouhodobě nepříznivou a ve své podstatě smutnou.

Dá se říci, že vulgarita obecně je socio-psychologicko-komunikačním jevem, který úzce souvisí s osobnostním laděním i prostředím, ve kterém se lidé (žáci) nacházejí. V České republice neexistuje mnoho průzkumů na zmiňované téma, nicméně se ukazuje, že významný vliv na používání vulgárních slov u dětí mají jejich rodiče a kamarádi. Užívání vulgarismů a dalších nevhodných forem chování ve školách do určité míry odráží trend vývoje celé lidské společnosti.
O nutnosti nahlížet problematiku v širších souvislostech je přesvědčen také ředitel Krajské pedagogicko-psychologické poradny Zlín Miroslav Orel: „Mladá generace vyrůstá z určitého podhoubí generací předchozích. Mám za to, že vliv otisku rodičovských generací nelze nikdy pominout. Jaké vzory současná generace má? Co vypovídají o naší společnosti? Domnívám se, že děti vždy zrcadlí širší kontext. Problém vulgarity u dětí není izolovaný a je součástí širší sítě souvislostí a vztahů a lidského bytí jako takového", vysvětlil. Podle Miroslava Orla se ve společnosti často zapomíná na pravidla etikety. „Etiketa rozhodně není pouze o oblékání na ples jednou ročně, ale je to pro mne širší soubor společenských pravidel pro každý den", zdůraznil psycholog a zastánce komplexních psychologických přístupů.

Zajímal mě celostní pohled na věc, která se zdá býti jednoznačně negativním odsouzeníhodným jevem, proti kterému je třeba bojovat všemi dostupnými prostředky a účinně působit na děti ve všech stupních školní docházky. Faktem je, že navzdory bohumilým snahám a apelům mnoha učitelů, neuctivých projevů při komunikaci ve školním prostředí neubývá, spíše naopak.
Vulgární slova jsou výjimečná ve své intenzitě sdělování emocí. Je jimi možné vyjádřit celou škálu pocitů jako je intenzivní hněv, frustrace, bezmoc, ale i radost, nadšení. Právě v tom tkví jejich síla a rezistence vůči pedagogickému působení. Znamená to, že nevhodné vyjadřování může mít výraznou psychohygienickou funkci tím, že pomáhá vypouštět napětí, přetlak, který v sobě jedinec má, pomáhá udržovat rovnováhu organismu. Dalo by se říci, že použití vulgárních slov v některých případech minimalizuje fyzické útoky na druhé lidi.

Proč lidé nejčastěji používají vulgární výrazy?

Petra Janová ve své bakalářské práci uvádí přehled nejčastějších důvodů, proč se lidé uchylují k nadávkám:

- Uvolnění napětí a pocitu frustrace
- Povzbuzení, dodání sil
- Snaha o začlenění do party
- Úzkost a strach
- Snaha potupit, postrašení, boj proti protivníkovi
- Snaha o odlišení od „slušňáků", snaha být módní

Ani my dospělí nejsme vůči vulgárním slovům imunní. Pokud se s nimi setkáváme často, můžeme postupně a nenápadně přijmout tento výrazový model do svého standardního jazykového projevu. Za verbální agresi považujeme nadávky, urážky, slovní ponižování, v nepřímé formě jsou to ale i pomluvy vyřčené za zády dotyčného jedince, k němuž jsou adresovány.

Rodičovství je nepřetržitý proces práce se sebou, se svými předpoklady i komunikačními návyky

Každý živý jazyk se vyvíjí, mění, přizpůsobuje kultuře. Problémem může býti, že společenské hranice požívání sprostých slov nejsou zcela jasně stanoveny. V raném věku jsou to rodiče, kteří určují přípustné formy komunikace směrem dovnitř i vně rodiny, nastavují limity. A učí své potomky zacházet se svými emocemi. Rodičovská zodpovědnost podle mě tkví také v tom, že se oni sami osobnostně rozvíjejí tak, aby toho byli schopni. Kdo z nás vstoupil do rodičovské role jako vyzrálá osobnost? Rodičovství je nepřetržitý a celoživotní proces práce se sebou. Prožívání kontrastu, poznávání sebe sama v různých životních situacích, nutnosti řešit etická dilemata, reflektovat svoji činnost, nahlížet na své předpoklady, předsudky. A neustále přehodnocovat, upravovat své zažité návyky, hledat nové cesty, způsoby, strategie.

Do procesu osobnostního rozvoje významnou měrou patří i vzdělávání a sociální učení. Třeba v záležitostech bontonu, etikety, společenského vystupování. Etiketa je naukou o zdvořilosti, laskavém chování, umění žít. Já sama mám doma hezkou sbírku knih a neustále ji doplňuji. Nejedná se pouze o vnější formu komunikace, formální obřadnost, naopak. Jsem přesvědčená, že komunikace otevírá bránu k druhým lidem. Zacházíme-li s úctou se sebou, se svými blízkými, v pracovním či školním prostředí, budeme transparentními, čitelnými, jasnými partnery v komunikaci. Znát a ctít společenská pravidla k výbavě slušného člověka zkrátka patří, ať chceme, nebo ne.

Důležité je začít, třeba i maličkostmi

Je docela jedno, čím začnete. Článků, knížek, studií je na českém trhu celá řada. Důležité je pustit se do prvního kroku a důsledně hlídat, dokud se naše činnosti nezautomatizují. Můžeme dětem číst příběhy, které zdůrazňují čestné chování. Nebo je vést k tomu, aby každý den vykonali aspoň jeden plánovaný nebo neplánovaný dobrý skutek. U hodně malých dětí bude pro začátek stačit, když je naučíme zdravit, děkovat za oběd a další základní věci, aby byly schopné vytvářet hezký svět a vztahy v něm.

Nezapomínejme ani na sebe. Kdo zná své hranice, dovede lépe respektovat hranice druhých. Vyplatí se být pravdiví, zamyslet se nad svými zásadami, pilíři, o které opíráme náš život v intimním prostředí rodiny i ve velkém světě dalších osobních či profesních vztahů. Důležité je, abychom my sami jednali a žili v souladu se svými myšlenkami, pocity. Postupně se staneme citlivějšími a věřím, že z toho budou mít užitek i naše děti. Nechejme je, ať nahlídnout do našich dilemat, ať vidí, jak uvažujeme o sobě, o světě. Neoslabíme tím. Naopak. Staneme se důvěryhodnějšími. A samotní porosteme..

Aktuální prožitý minipříběh k tématu vulgarity (Miroslav Orel)

Jak trénujeme prvňáky?

Ne všichni žáci hned po první třídě umí číst pěkně, plynule, bez chyb, rádi a dokonce za jízdy.
Malý Michal to umí. A nutno podotknout, že čte velmi rád.
Rodiče a hlavně učitelé odvedli kus práce.
Na prázdninové cestě autem s oblibou čte z auta názvy měst a obcí, jména ulic i obchodů a také billboardy, které lemují silnice.
"Pivo dobré, majitel magor," přečte bez zaváhání při 120 km rychlosti na dálnici.
"Tati, proč je majitel magor?"
Chvilka ticha...
"No... to je spíš taková sranda... víš...", odpovídá otec váhavě a vůbec ne jistě...
"Aha... Neriskujte zbytečně! Na silnici nejste sami! Myslete na své bezpečí. Vaše pojišťovna na cesty," čte se zájmem Michal další billboard.
"Pivo dobré, majitel magor... Ten srandovní pán už je tady zase, tati!"
Šance, že Michal vezme "na stejnou roveň" vážnosti a solidnosti oba billboardy, je velká. Šance, že bude brát označení "je magor" jako naprosto normální, běžné a společensky schválené, je rovněž velká. Šance, že nebude rozumět tomu, kdyby se paní učitelce nelíbilo, když on sám někomu řekne "ty jsi magor", je také nemalá. A šance, že "magora" pomalu nebo rychleji vymění za jiné označení, je opět veliká.
A konečně šance, že za pár let se budeme pozastavovat nad tím, že nějaký Michal z 9.A řekl bez zaváhání své třídní učitelce, že je "píp", a budeme se ptát, co kázeňsky uděláme s Michalem, není vůbec vyloučená...

Autor: Jana Vodáková
www.zkola.cz